Mikrosvěty na Blog.cz

V antropologii devatenáctého století byla význačná tři teoretická biologická témata - polygenismus, křížení a reprodukce vlastností. Zde se budeme zabývat právě těmito třemi otázkami v prostředí jednotlivých států - USA, Anglie, Francie, Německo a Brazilie v průběhu darwinistické revoluce, která nastala v biologii v devatenáctém století. Darwinovo dílo O původu druhů z roku 1859 bylo pro antropologii rasy důležité, ne ani tak proto, že změnilo něčí názor, ale spíše z toho důvodu, že poskytovalo teoretický systém pro zaměření výzkumů a prezentaci jejich výsledků, které poskytnuly oprávnění široké škále do té doby existujících argumentů. Ačkoliv moderní koncepty rasy nahradily evropské předchůdce osmnáctého století, americké zájmy udaly tón pro debatu následujícího devatenáctého století. Amerika byla do té doby laboratoří rasových teorií, kterou Evropané s nadšením navštěvovali. Interakce mezi evropskými a americkými spisovateli a teoretiky poskytla neobyčejnou sílu pro rozvoj antropologie rasy a etnologie, která antropologii přispívala.

Polygenismem se mínila idea, podle které lidské rasy nesdílely společného předka, ale vznikly v odlišných místech a každá z nich se perfektně přizpůsobila svému prostředí. Obecný výklad knihy Genesis do té doby sdělovala, že lidé byli potomky Adama a Evy. Rasová rozdílnost byla vysvětlována jako důsledek pomalé adaptace na prostředí (takže někteří lidé předpokládali, že kdyby černí obyvatelé bydleli po dostatečně dlouhou dobu v klimatu mírného pásma, jejich kůže by zbělala). V Novém světě trojčlenná klasifikace nejbližších ras - bílá, indiáni a černoši, směřovala k bohatšímu, ale také daleko složitějšímu pojednání ras.

Tvůrci americké polygeneze byli Samuel Georgie Morton, George R. Gliddon a Josiah C. Nott, kteří společně vystupovali jako ,,Americká škola". Jejich teorie, kterou rozvinuli ve čtyřicátých letech 19. století, se zakládala na historických a archeologických důkazech, prokazujících neměnnost ras, a proto mohou být podle nich rasy považovány za odlišné druhy rodu Homo. Oddělený vznik ras byl údajný. Po Mortonově smrti vydali Nott a Gliddon výběr z jeho spisů s názvem Lidské typy neboli etnologické výzkumy(Morton 1854), který se stal hlavním dílem o polygenizmu. Na tomto díle se také podílel Louis Agassiz, švýcarský geolog a biolog, který přijel do Ameriky v roce 1847. Byl to právě Agassiz, který dokončil vědecké odůvodnění polygenizmu, jehož američtí odpůrci ho viděli jako omluvu pro otroctví stejně jako křesťanská ortodoxie. (Paradoxně mnoho jižních nábožensky ortodoxních konzervativců odmítli polygenismus vědeckého rasismu jako nemorální před Občanskou válkou, ale následně podlehli rasistickému sentimentu, viz Genovese 1998.) Agassizův názor ležel na paradoxu, " že jednota druhů nemusí znamenat jednotu původů a že rozdílnost původů ještě nemusí znamenat rozdílnost druhů." Tím měl na mysli, že lidské rasy byly jako roje včel, vzniklých odděleně v již utvořených sociálních skupinách, přizpůsobených prostředí, ve kterých vznikly. Rasy se utvořily podle svých specifických prostředí, která obývaly po dleší dobu.

Morton a Gliddon ukázali antropologii jako aplikovanou vědu, jejíž poznatky by mohly být prakticky aplikovány v organizaci rasové různorodosti. Ačkoliv neformulovali své názory čistě za účelem ospravedlnění otroctví, jejich doktrína vyhovovala záměrům otrokářů a politiků, kteří je reprezentují. Nott ve svém úvodu do Lidských typů popisuje se značnou pýchou konzultace, které poskytovali Gliddon a Morton Johnu C. Calhounovi, který později jako sekretář Spojených států jednal s Francií a Anglií o připojení Texasu a hledal argumenty pro podporu vstupu Texasu, otrokářského státu, do Unie.

Jestliže lidské rasy utvořily speciální druhy, musel být koncept hybridity redefinován. Podle převládající teorie hybridity by míšenci museli být hybridy a byli by neplodní, ale mulati očividně neplodní nebyli. Morton a Nott přepracovali teorii hybridity s tvrzením, že zde existuje gradient mezidruhové plodnosti a neplodnosti, který se zúžil po určité době do hybridních řad. Předpokládali, že hybridi měli slabší konstituci. Na rozdíl od nich stranil mladý antropolog Lewis Henry Morgan určitému typu zbělování, přinejmenším z respektu k indiánům: děti narozené párům sestávajících z indiánů a bělochů budou možná za několik generací atraktivnější a výsledná hybridní rasa by podpořila a zesílila naši vlastní rasu. Jak můžeme vidět, teorie hybridizace byla nahlížena mnohem positivněji v jiných kulturách.

Darwin se úmyslně vyhnul otázce lidstva v díle O původu druhů, aby se této otázce věnoval hlouběji v díle O původu člověka z roku 1871. Darwin v tomto díle předkládá pohled na historii člověka inspirovaný teoriemi přírodního člověka Thomase Hobbese a Adama Smithe. (Darwin sám přiznává jeho intelektuální závazek a vděk vůči nim.) Ve své slavné kapitole Morální vlohy mluví o "nikdy neutuchajícím boji divochů", kteří byli seskupeni do primitivních kmenů. Poté popisuje solidaritu - přirozené impulsy v člověku podle Smithe a Jeana-Jacquesa Rousseaua, které dávají prvotní podněty k shovívavému jednání a které se následně "vyvinuly v důsledku přírodního výběru jako jeden z nejdůležitějších prvků sociálních instinktů.

V knize O Původu člověku vyložil Darwin teorii, kterou Patrick Tort nazval "teorií reversivního efektu evoluce", pomocí něhož jsou sociální instinkty zpevňovány v bojích primitivních kmenů. Tyto skupiny ukazují více "solidarity" - což v moderním sociologickém jazyce znamená, že ukazují více sociální soudržnosti - a tím budou více zvýhodněni v bojích každodenního života než ti, kteří jí mají méně. Každopádně tato výhoda je sociální, ne biologická(ačkoliv se Darwin domníval, že instinkt solidarity by se stal dědičným za několik generací). Lidská etika a morálka má tendenci porazit přírodní výběr s každým pokrokem civilizace.

Jakmile se jednou společnost objevila, kultura jednala tak, aby řídila proces přírodního výběru. Zde Darwin ukazuje sám sebe jako umírněného "sociálního Darwinistu" raději než extrémního. Společnosti zřetelně dělají věci, které jsou v rozporu se zájmy druhu, stejně jako když vysílají fyzicky nejzdatnějšího muže, aby zemřel ve válce. A jelikož pokrok není neměnným pravidlem, varuje před tím, že národy mohou degenerovat stejně tak dobře jako se vyvíjet. Jak vysledoval, tak starověcí Řekové "by se mohli, pokud by byl přírodní výběr pravdivý, rozrůstat, rozmnožovat v počtu a obydlet tak celou Evropu." Vývoj závisí na více souběžných příznivých podmínkách: " Přírodní výběr jedná pouze předběžně". Není žádným železným pravidlem, ale pravidlem pravděpodobnosti. Toto je důležitý bod. Jak Steven Jay Gould, tak Ernst Mayr a další se snažili zopakovat, že evoluce není pro Darwina teologicky pověřená cesta od nižšího k vyššímu.

Sociální darwinismus nebyl založen na Darwinově představě evoluce sociálních forem, která byla popsána v kapitole Morální vlohy v díle O původu člověka. Do té míry, že to byl vůbec darwinista(stejně tak jako oponoval idejím odvozeným z myšlenek Herberta Spencera), sociální darwinismus byl oklamán Původem druhů, kde Darwin neusuzuje z procesů lidské evoluce, jak mohou být mechanismy přežití těch nejzdatnějších aplikovány na lidský sociální systém.

Darwin se, jak bylo známo, stavěl proti otroctví a kvůli tomuto tématu vzniklo nespočet prudkých hádek s kapitánem lodi Beagle, na které jako mladý cestoval, s toryovcem Jamesem FitzRoyem. Darwinův dopis, který posílal z Moldananda v Uruguayi své sestře Catherine, vyjadřuje názory, které tlumočil FitzRoyovi(současně tento dopis ukazuje jeho neschopnost potlačit rasově znějící narážky na portugalské otrokáře):

Jaká hrdost pro Anglii, jestliže je první evropskou zemí, která zcela zrušila otroctví.- Bylo mi řečeno po odjezdu z Anglie, že všechny mé názory by se změnily poté, co bych chvíli obýval nějakou otrokářskou zem. Jediná změna, které jsem si vědom, je daleko větší schopnost odhadu charakteru černochů.- Je nemožné vidět černocha a necítit k němu laskavost, tak veselý, otevřený a čestný projev a tak hezké svalnaté tělo. Nikdy jsem neviděl ani jednoho z těch drobných Brazilců s vražednými rysy v obličeji, aniž by si nepřáli pro Brazílii následovat příklad Haiti…(Korespondence, 22. květen, 1833)

Stavěl se také proti polygenistickému vysvětlení původu lidstva a informoval se na Agassiziho anti-evolucionistickou obhajobu. Už v roce 1850 soukromě kritizoval Agassiziho pohled v ideologickém smyslu, stejně jako na vědeckém základě. Napsal svému bratranci W.D.Foxovi, " Zajímá mě, jestli ty dotazy adresované….o specifických odlišnostech lidských ras jsou odrazem Agassiziho lekcí v US, ve kterých hájil doktrínu několika druhů - příliš, pokud to smím tvrdit, pro potěšení otrokářských jižanů.(Korespondence, 1. září, 1850) V dalším desetiletí psal Charlesovi Lyellovi, komentujíc Agassiziho zaujetí pro rozmanitost psích plemen jako model lidského polygenismu.

V prvních dnech americké občanské války psal Darwin Ase Gray, že nezná nikoho, kdo by nebyl vhodný pro severní záležitost, připojujíc že " Pár jedinců, ke kterým se počítám i já, se modlí k Bohu a navzdory ztrátám miliónů životů si přeje, aby Sever vyhlásil tažení proti otroctví."(6. května, 1861) V roce 1863 vypukla hořká hádka mezi prokonfederativní Antropologickou společností v Londýně(jejíž prezidentem byl polygenetik James Hunt) a Etnologickou společností(jejíž prezident byl darwinista John Lubbock). Darwin tuto debatu těsně následoval(viz Darwin Josephu Hookerovi, květen 1863 a Thomas Huxley to Darwin, 2. července, Korespondence, 11:15 a 12:67). Hunt se snažil ospravedlnit otroctví vědeckými argumenty. Když v této debatě prohlásil, že černoši nejsou stejným druhem jako bílí Evropané, byl napaden T.H.Huxleyem. Následující rok vydal Hunt překlad obhajoby evolucionistické hierarchie ras Carla Vogta pod názvem Přednášky o člověku. Evolucionista Vogt prohlašoval, že černoch je mezičlánek mezi opicí a člověkem. Londýnská Antropologická společnost byla vytvořena podle vzoru Paříže. Jako u jejich francouzského protějšku, i zde měli vedoucí postavení polygenisté v protikladu k evoluci, kteří byli stále velmi ochotní z ideologických motivací vrátit práci polygenistů evolucionistům(Harvey 1983:291, Di Gregorio 1984:168).

Jakmile byly Darwinovy ideje(z Původu) aplikovány na společnost, byl zde rozšířený Malthusiánský závěr v tom smyslu, že jestliže by byla plodnost hlavním kritériem fyzické kondice, tak chudí budou mít výhodu v budoucím vývoji lidstva(Claeys 2000:236), úvaha promiskuitně míchá biologická, sociální a kulturní kritéria. V průběhu šedesátých let 19. století se Darwin poohlížel po alternativním vysvětlení lidské fyzické zdatnosti a díky četbě Alfreda Russela Wallace a Francise Galtona, našel takové kritérium v inteligenci. Skupiny s více rozvinutou kulturou pravděpodobně získaly převahu nad těmi více primitivními, civilizace zvítězila nad divošstvím. Takže Clays usuzuje, že někdy během šedesátých let 19. století se stal Darwin sociálním darwinistou, ačkoliv připouští, že Darwinův koncept rasy byl zabarven jeho představou sociální třídy. Weikhart předložil jako důkaz dopis psaný Darwinem Heinrichu Fickovi, profesoru práva v Curychu, ve kterém se Darwin domnívá, že kdyby se odborová hnutí chovala ke všem svým členům rovnocenně, biologická soutěž by byla vyloučena, ačkoliv také poznamenává, že "ukáznění šetrní pracovníci budou mít výhodu a zanechají více potomků, než opilci a nedbalci".

Problémem všech takových debat je nedefinovaná proměnná. Lidská společnost zavádí nevyhnutelně sociální a kulturní faktory zároveň s těmi biologickými. Darwinův argument v Původu je více sofistikovaný. Zde mají přednost skupiny, ne jednotlivci a selekce uvnitř skupin se odehrává na základě schopnosti solidarity - a individuálních znaků, které mají skupinový význam pro zajištění skupinové soudržnosti a solidarity.